Nacházíte se zde: Domů ‣ Ponořme se do Pythonu 3 ‣
Úroveň obtížnosti: ♦♢♢♢♢
❝ Don’t bury your burden in saintly silence. You have a problem? Great. Rejoice, dive in, and investigate. ❞
(Neutápějte své břímě ve svatém mlčení. Máte problém? Paráda. Radujte se, ponořte se do něj, bádejte.)
— Ven. Henepola Gunaratana
Konvence nám diktuje, že bych vás teď měl otravovat základními stavebními kameny, které s programováním souvisejí. A z nich bychom pak měli pomalu budovat něco užitečného. Přeskočme to. Tady máte úplný a funkční pythonovský program. Pravděpodobně vám bude zcela nepochopitelný. Žádné strachy. Rozpitváme ho řádek po řádku. Ale nejdříve si jej celý přečtěte a zjistěte, co z něj chápete (pokud vůbec něco).
SUFFIXES = {1000: ['KB', 'MB', 'GB', 'TB', 'PB', 'EB', 'ZB', 'YB'],
1024: ['KiB', 'MiB', 'GiB', 'TiB', 'PiB', 'EiB', 'ZiB', 'YiB']}
def approximate_size(size, a_kilobyte_is_1024_bytes=True):
'''Convert a file size to human-readable form.
Keyword arguments:
size -- file size in bytes
a_kilobyte_is_1024_bytes -- if True (default), use multiples of 1024
if False, use multiples of 1000
Returns: string
'''
if size < 0:
raise ValueError('number must be non-negative')
multiple = 1024 if a_kilobyte_is_1024_bytes else 1000
for suffix in SUFFIXES[multiple]:
size /= multiple
if size < multiple:
return '{0:.1f} {1}'.format(size, suffix)
raise ValueError('number too large')
if __name__ == '__main__':
print(approximate_size(1000000000000, False))
print(approximate_size(1000000000000))Spusťme program z příkazového řádku. Pod Windows to bude vypadat nějak takto:
c:\home\diveintopython3\examples> c:\python31\python.exe humansize.py 1.0 TB 931.3 GiB
Pod Mac OS X nebo pod Linuxem to bude vypadat zase takhle:
you@localhost:~/diveintopython3/examples$ python3 humansize.py 1.0 TB 931.3 GiB
Co se to vlastně stalo? Spustili jste svůj první pythonovský program. Z příkazového řádku jste zavolali interpret jazyka Python a předali jste mu jméno skriptu, který měl být proveden. Uvedený skript definuje jedinou funkci, approximate_size(), která přebírá přesnou velikost souboru v bajtech a vypočítá velikost „v hezčím tvaru“ (ale přibližnou). (Pravděpodobně už jste něco podobného viděli v Průzkumníku Windows, v okně Finder na Mac OS X nebo v aplikacích Nautilus nebo Dolphin nebo Thunar na Linuxu. Když si necháte složku s dokumenty zobrazit v podobě vícesloupcového seznamu, uvidíte v tabulce ikonu dokumentu, jméno dokumentu, velikost, typ, datum poslední změny a tak dále. Pokud složka obsahuje soubor se jménem TODO a s velikostí 1093 bajtů, nezobrazí váš správce souborů TODO 1093 bytes. Místo toho se ukáže něco jako TODO 1 KB. A právě tohle dělá funkce approximate_size().)
Podívejte se na konec skriptu a uvidíte dva řádky s voláním print(approximate_size(argumenty)). Jde o volání funkcí. Nejdříve se volá funkce approximate_size() a předávají se jí argumenty. Její návratová hodnota se předává přímo funkci print(). Funkce print() patří mezi zabudované (built-in). Její deklaraci nikdy neuvidíte. Můžete ji ale používat — kdykoliv a kdekoliv. (Zabudovaných funkcí existuje celá řada. A ještě mnohem více se jich nachází v různých modulech. Jen klid…)
Takže proč vlastně spuštěním skriptu z příkazového řádku získáme pokaždé stejný výstup? K tomu se ještě dostaneme. Nejdříve se podíváme na funkci approximate_size().
⁂
Python pracuje s funkcemi podobně jako většina dalších jazyků, ale neodděluje hlavičkové soubory jako C++ nebo sekce rozhraní/implementace jako Pascal. Pokud potřebujete nějakou funkci, prostě ji deklarujete, jako třeba zde:
def approximate_size(size, a_kilobyte_is_1024_bytes=True):Deklarace funkce začíná klíčovým slovem def. Následuje jméno funkce a v závorce pak argumenty. Více argumentů se odděluje čárkami.
Všimněte si, že funkce nedefinuje typ návratové hodnoty. Funkce v jazyce Python neurčují datový typ návratové hodnoty. Neurčují dokonce ani to, jestli vracejí hodnotu nebo ne. (Ve skutečnosti každá pythonovská funkce vrací hodnotu. Pokud funkce provede příkaz return, vrátí v něm uvedenou hodnotu. V ostatních případech vrací None, což je pythonovský ekvivalent hodnoty null, nil, nic, žádná hodnota.)
☞V některých jazycích funkce (které vracejí hodnotu) začínají slovem
functiona podprogramy (které nevracejí hodnotu) začínají slovemsub. Jazyk Python žádné podprogramy nezná. Vše jsou funkce, všechny funkce vracejí hodnotu (i když někdy je toNone) a všechny funkce začínají slovemdef.
Funkce approximate_size() přebírá dva argumenty — size a a_kilobyte_is_1024_bytes —, ale u žádného z nich není určen datový typ. V jazyce Python nemají proměnné explicitně určen typ nikdy. Python zjistí, jakého typu proměnná je, a vnitřně si to eviduje.
☞V jazyce Java a v dalších jazycích se statickými datovými typy musíme určovat datový typ návratové hodnoty funkce a každého argumentu funkce. V jazyce Python nikdy explicitně neurčujeme datový typ čehokoliv. Python vnitřně sleduje datový typ podle toho, jakou hodnotu jsme přiřadili.
Python umožňuje nastavit argumentům funkce implicitní hodnotu. Pokud funkci zavoláme bez zadání argumentu, získá argument svou implicitní hodnotu. Pokud použijeme pojmenované argumenty, můžeme je navíc (při volání funkce) zadat v libovolném pořadí.
Teď se na deklaraci funkce approximate_size() podíváme ještě jednou:
def approximate_size(size, a_kilobyte_is_1024_bytes=True):U druhého argumentu, a_kilobyte_is_1024_bytes, je uvedena implicitní hodnota True. To znamená, že tento argument je nepovinný. Funkci můžeme zavolat, aniž bychom ho zadali. Python se bude chovat, jako kdybychom při volání funkce zadali na místě druhého argumentu hodnotu True.
Teď se podívejte na konec skriptu:
if __name__ == '__main__':
print(approximate_size(1000000000000, False)) ①
print(approximate_size(1000000000000)) ②approximate_size() volá s dvěma argumenty. Protože jsme druhému argumentu explicitně předali hodnotu False, nabývá a_kilobyte_is_1024_bytes uvnitř funkce approximate_size() hodnotu False.
approximate_size() volá pouze s jedním argumentem. Ale je to v pořádku, protože druhý argument je volitelný! A protože ho volající neurčil, nabývá druhý argument implicitní hodnoty True — přesně jak bylo určeno v deklaraci funkce.
Hodnotu argumentu můžeme do funkce předat také jako pojmenovanou.
>>> from humansize import approximate_size >>> approximate_size(4000, a_kilobyte_is_1024_bytes=False) ① '4.0 KB' >>> approximate_size(size=4000, a_kilobyte_is_1024_bytes=False) ② '4.0 KB' >>> approximate_size(a_kilobyte_is_1024_bytes=False, size=4000) ③ '4.0 KB' >>> approximate_size(a_kilobyte_is_1024_bytes=False, 4000) ④ File "<stdin>", line 1 SyntaxError: non-keyword arg after keyword arg >>> approximate_size(size=4000, False) ⑤ File "<stdin>", line 1 SyntaxError: non-keyword arg after keyword arg
approximate_size() volá s hodnotou prvního argumentu 4000 (size) a s hodnotou False pro pojmenovaný argument a_kilobyte_is_1024_bytes. (Shodou okolností je to druhý argument, ale na tom nezáleží — jak uvidíte o chvíli později.)
approximate_size() volá s hodnotou 4000 pro pojmenovaný argument size a s hodnotou False pro pojmenovaný argument a_kilobyte_is_1024_bytes. (Pojmenované argumenty jsou zde shodou okolností uvedeny ve stejném pořadí, v jakém jsou uvedeny v deklaraci funkce, ale na tom rovněž nezáleží.)
approximate_size() volá s hodnotou False pro pojmenovaný argument a_kilobyte_is_1024_bytes a s hodnotou 4000 pro pojmenovaný argument size. (Vidíte? Já jsem vám říkal, že na pořadí nezáleží.)
4000 pro pojmenovaný argument size a je „zřejmé“, že hodnota False byla myšlena jako hodnota argumentu a_kilobyte_is_1024_bytes. Ale Python tímto způsobem nefunguje. Jakmile použijeme pojmenovaný argument, všechny argumenty uvedené napravo od něj musí být také pojmenované.
⁂
Nebudu vás zde nudit dlouhým proslovem o důležitosti dokumentování vašeho kódu. Jen si uvědomte, že kód se píše jednou, ale čte se mnohokrát. A nejdůležitějším čtenářem vašeho zdrojového textu budete vy sami — šest měsíců poté, co jste jej napsali (to znamená poté, co už jste o něm všechno zapomněli a máte v něm něco opravit). V jazyce Python se čitelný kód píše snadno, takže toho využijte. Za šest měsíců mi poděkujete.
Pythonovskou funkci můžete zdokumentovat tím, že jí přidělíte dokumentační řetězec (zkráceně docstring). V našem programu je u funkce approximate_size() dokumentační řetězec uveden:
def approximate_size(size, a_kilobyte_is_1024_bytes=True):
'''Convert a file size to human-readable form.
Keyword arguments:
size -- file size in bytes
a_kilobyte_is_1024_bytes -- if True (default), use multiples of 1024
if False, use multiples of 1000
Returns: string
'''Tři apostrofy uvozují víceřádkový řetězec. Vše mezi počátečními a koncovými apostrofy (nebo uvozovkami) se stává součástí jediného řetězce, včetně konců řádků, úvodních bílých znaků a jednoduchých apostrofů. Víceřádkové řetězce můžete použít kdekoliv, ale nejčastěji se s nimi setkáte při zápisech dokumentačních řetězců.
☞Použití ztrojených apostrofů představuje rovněž jednoduchý způsob pro zápis řetězců, ve kterých se vyskytují jak apostrofy, tak uvozovky. Chovají se jako zápis
qq/.../v jazyce Perl 5.
Vše, co se nachází mezi ztrojenými apostrofy, je dokumentační řetězec, který popisuje, co funkce dělá. Pokud docstring existuje, pak to musí být první věc, která se v těle funkce objeví. (To znamená, že musí být uveden na řádku následujícím za deklarací funkce.) Z technického pohledu není nutné docstring funkci vůbec přidělovat, ale prakticky byste to měli udělat vždy. Já vím, že jste o tom slyšeli v každém kurzu programování, který jste navštěvovali. Ale u jazyka Python máme jeden motivační faktor navíc: docstring je dostupný za běhu programu v podobě atributu (vlastnosti) funkce.
☞Mnohá pythonovská integrovaná vývojová prostředí používají
docstringpro účely kontextově citlivé nápovědy. To znamená, že po napsání jména funkce se jejídocstringzobrazí v podobě tooltipu (tj. malého informačního okénka zobrazovaného poblíž daného místa). Může to být velmi užitečné, ale bude to dobré jen tak, jak dobře napíšete dokumentační řetězce.
⁂
importNež půjdeme dál, chtěl bych se stručně zmínit o vyhledávací cestě pro knihovny (library search path). Když se pokoušíte importovat modul, hledá jej Python na několika místech. Přesněji řečeno, hledá jej ve všech adresářích, které jsou definovány proměnnou sys.path. Jde o běžný seznam a jeho obsah můžete snadno zobrazit nebo měnit prostřednictvím standardních metod seznamu. (O seznamech se dozvíme více v kapitole Přirozené datové typy.)
>>> import sys ① >>> sys.path ② ['', '/usr/lib/python31.zip', '/usr/lib/python3.1', '/usr/lib/python3.1/plat-linux2@EXTRAMACHDEPPATH@', '/usr/lib/python3.1/lib-dynload', '/usr/lib/python3.1/dist-packages', '/usr/local/lib/python3.1/dist-packages'] >>> sys ③ <module 'sys' (built-in)> >>> sys.path.insert(0, '/home/mark/diveintopython3/examples') ④ >>> sys.path ⑤ ['/home/mark/diveintopython3/examples', '', '/usr/lib/python31.zip', '/usr/lib/python3.1', '/usr/lib/python3.1/plat-linux2@EXTRAMACHDEPPATH@', '/usr/lib/python3.1/lib-dynload', '/usr/lib/python3.1/dist-packages', '/usr/local/lib/python3.1/dist-packages']
sys zpřístupníme všechny jeho funkce a atributy.
sys.path je seznam adresářů, které tvoří aktuální vyhledávací cestu. (U vás to bude vypadat jinak v závislosti na vašem operačním systému, na verzi Pythonu, který používáte, a na tom, kam byl nainstalován.) Pokud se pokoušíte o import, hledá Python soubor s daným jménem a příponou .py právě v těchto adresářích (v uvedeném pořadí).
.py. U některých jde o zabudované (built-in) moduly. Ve skutečnosti jsou součástí programu Python. Zabudované moduly se chovají úplně stejně jako běžné moduly, ale není k nim k dispozici pythonovský zdrojový kód, protože nejsou napsány v jazyce Python! Zabudované moduly jsou napsány v jazyce C, stejně jako samotný Python.
sys.path. Kdykoliv se od toho okamžiku pokusíte importovat nějaký modul, Python bude prohledávat i tento adresář. Efekt trvá tak dlouho, dokud Python běží.
sys.path.insert(0, new_path) jsme vložili nový adresář jako první položku seznamu sys.path, což znamená, že se ocitla na začátku pythonovské vyhledávací cesty. Většinou potřebujeme právě tohle. V případě konfliktu jmen (například když se Python dodává s konkrétní knihovnou verze 2, ale my chceme použít tutéž knihovnu ve verzi 3) uvedeným obratem zajistíme, že námi požadované moduly budou nalezeny dříve než moduly dodané s Pythonem.
⁂
Pokud vám to náhodou uniklo, řekli jsme si, že pythonovské funkce mají atributy a tyto atributy jsou přístupné za běhu programu. Funkce, stejně jako všechno ostatní v Pythonu, je objektem.
Spusťme interaktivní pythonovský shell a vyzkoušejme si:
>>> import humansize ① >>> print(humansize.approximate_size(4096, True)) ② 4.0 KiB >>> print(humansize.approximate_size.__doc__) ③ Convert a file size to human-readable form. Keyword arguments: size -- file size in bytes a_kilobyte_is_1024_bytes -- if True (default), use multiples of 1024 if False, use multiples of 1000 Returns: string
humansize jako modul — kus kódu, který můžeme používat interaktivně nebo z většího pythonovského programu. Jakmile je import modulu proveden, můžeme se odkazovat na jeho veřejné funkce, třídy nebo atributy. Moduly mohou dělat totéž, čímž si zpřístupňují funkčnost z jiných modulů. A my to můžeme udělat v interaktivním pythonovském shellu také. Tato koncepce je důležitá a v knize se s ní potkáme ještě mnohokrát.
approximate_size. Musíme uvést humansize.approximate_size. Pokud jste používali třídy v jazyce Java, mělo by vám to něco připomínat.
__doc__.
☞Pythonovský příkaz
importse podobá příkazurequirev jazyce Perl. Jakmile provedemeimportpythonovského modulu, vyjadřujeme přístup k jeho funkcím zápisemmodul.funkce. Jakmile v jazyce Perl provedeme příkazrequire, dostaneme se na jeho funkce zápisemmodul::funkce.
V Pythonu je objektem všechno. A vše může mít atributy a metody. Všechny funkce mají zabudovaný atribut __doc__, který vrací dokumentační řetězec funkce definovaný ve zdrojovém souboru. Modul sys je objekt, který (mimo jiné) má atribut zvaný path. A tak dále.
Tím ale stále neodpovídáme na základnější otázku: Co je to vlastně objekt? Různé programovací jazyky definují „objekt“ různým způsobem. V některých jazycích to znamená, že všechny objekty musí mít atributy a metody. V jiných jazycích to znamená, že všechny objekty lze rozdělit do tříd. Jazyk Python definuje objekt volněji. Některé objekty nemusí mít ani atributy ani metody, ale mohou je mít. Ne všechny objekty mají svou třídu. Ale vše je objektem v tom smyslu, že to může být přiřazeno do proměnné nebo předáno jako argument funkce.
V jiných souvislostech s programováním jste už možná slyšeli pojem „prvotřídní objekt“ („first-class object“). Kvůli lepší srozumitelnosti mu říkejme (opisem) plnohodnotný objekt. V jazyce Python je plnohodnotným objektem i funkce. Funkci můžeme předat jako argument jiné funkci. Moduly jsou rovněž plnohodnotnými objekty. Funkci můžeme předat jako argument celý modul. Třídy jsou také plnohodnotné objekty a jednotlivé instance třídy jsou rovněž plnohodnotnými objekty.
To je velmi důležité, takže pro případ, že by vám to na začátku párkrát uteklo, zopakuji znovu: V jazyce Python je všechno objektem. Řetězce jsou objekty. Seznamy jsou objekty. Funkce jsou objekty. Třídy jsou objekty. Instance tříd jsou objekty. Dokonce moduly jsou objekty.
⁂
V jazyce Python se pro označování míst, kde kód funkce začíná a kde končí, nepoužívají slova begin a end a ani žádné složené závorky. Jediným oddělovačem těla je dvojtečka (:) a odsazení kódu.
def approximate_size(size, a_kilobyte_is_1024_bytes=True): ①
if size < 0: ②
raise ValueError('number must be non-negative') ③
④
multiple = 1024 if a_kilobyte_is_1024_bytes else 1000
for suffix in SUFFIXES[multiple]: ⑤
size /= multiple
if size < multiple:
return '{0:.1f} {1}'.format(size, suffix)
raise ValueError('number too large')if, cykly for, cykly while a další. Blok je zahájen odsazením (odskočením řádku vpravo) a končí předsazením (odskočením následujícího řádku vlevo). Nenajdeme zde žádné explicitní závorky nebo klíčová slova. To ale znamená, že používání bílých znaků má svůj význam a že je musíme užívat důsledně. V tomto příkladu je kód funkce odsazen o čtyři mezery. Nemusí to být zrovna čtyři mezery, ale musíme použít stejné odsazení. První řádek, který není odsazený, označuje konec funkce.
if následuje blok kódu. Pokud výraz za if nabývá hodnoty true, provede se následující odsazený blok. V opačném případě se provede blok za else (pokud je uveden). Povšimněte si, že kolem výrazu chybí závorky.
if. Příkaz raise vyvolá výjimku (typu ValueError), ale jen v případě, kdy platí size < 0.
for zahajuje blok kódu. Bloky kódu se mohou skládat z mnoha řádků, ale všechny musí být odsazeny stejně. Tento cyklus for má blok s třemi řádky kódu. Pro víceřádkové bloky kódu se nepoužívá žádná jiná zvláštní syntaxe. Prostě odsadíme a jedeme dál.
Po počátečních protestech a sarkastických přirovnáních k Fortranu si na to zvyknete a zjistíte, jaké to má výhody. Jedna z největších výhod spočívá v tom, že všechny pythonovské programy vypadají podobně, protože odsazování je vynuceno samotným jazykem a není jen věcí stylu. Pythonovský kód napsaný někým jiným se proto snadněji čte a je srozumitelnější.
☞Python používá k oddělování příkazů konec řádku. Oddělení bloku kódu se vyjadřuje dvojtečkou a odsazením. Jazyky C++ a Java používají k oddělování příkazů středník a k oddělování bloku kódu složené závorky.
⁂
V jazyce Python najdete výjimky všude. Používá je prakticky každý modul standardní pythonovské knihovny a samotný Python je vyvolává při mnoha různých okolnostech. V celé této knize se s nimi budete opakovaně setkávat.
Co to vlastně je výjimka? Obvykle jde o projev nějaké chyby. Vyjadřuje, že něco nedopadlo dobře. (Ne všechny výjimky jsou vyjádřením chyby. Ale v tomto okamžiku na tom nezáleží.) V některých programovacích jazycích jsme vedeni k používání návratových chybových kódů, které pak kontrolujeme. Python nás vede k používání výjimek, které pak obsluhujeme.
Když se v pythonovském shellu objeví chyba, vypíše nějaké podrobnosti o výjimce a jak k ní došlo. A to je právě ono. Říkáme tomu neobsloužená výjimka. V okamžiku vyvolání výjimky se v okolí nenacházel žádný kód, který by si toho všímal a který by se jí zabýval. Takže výjimka probublala zpět až do horních úrovní pythonovského shellu. Ten vyplivnul nějaké ladicí informace a považoval to za vyřešené. Pokud se to stane při práci v shellu, není to žádná pohroma. Ale pokud by se to stalo u vašeho skutečného pythonovského programu, pak by za předpokladu, že výjimku nic neobsloužilo, došlo ke skřípavému zastavení jeho běhu. Možná by vám to vyhovovalo, možná ne.
☞V Pythonu nemusí funkce deklarovat, jaké výjimky mohou vyvolat — na rozdíl od jazyka Java. Rozhodnutí o tom, jaké možné výjimky potřebujete odchytávat, záleží zcela na vás.
Ale výjimka nemusí vést k úplnému krachu programu. Výjimky mohou být obslouženy. Někdy je výjimka opravdu důsledkem chyby ve vašem programu (když se například pokoušíte použít proměnnou, která neexistuje), ale někdy je výjimka výsledkem něčeho, co se dalo předvídat. Když otvíráte soubor, nemusí třeba existovat. Když importujete modul, nemusel být nainstalován. Když se připojujete k databázi, může být nedostupná nebo k ní nemůžete přistupovat kvůli nedostatečným bezpečnostním oprávněním. Pokud víte, že na nějakém řádku může vzniknout výjimka, měli byste ji obsloužit pomocí konstrukce try...except.
☞Python používá bloky
try...exceptk obsluze výjimek. Příkazraisepoužívá k jejich generování. Jazyky Java a C++ používají k obsloužení výjimek blokytry...catch. K jejich generování používají příkazthrow.
Funkce approximate_size() vyvolává výjimky ve dvou různých případech: když je zadaná velikost (size) větší, než pro jakou byla funkce navržena, nebo když je zadaná velikost menší než nula.
if size < 0:
raise ValueError('number must be non-negative')Syntaxe pro vyvolání výjimky je poměrně jednoduchá. Použijeme příkaz raise, za kterým uvedeme jméno výjimky a nepovinný, pro člověka srozumitelný řetězec usnadňující ladění. Zápis se podobá volání funkce. (Ve skutečnosti jsou výjimky implementovány jako třídy. Příkaz raise zde vytváří instanci třídy ValueError a její inicializační metodě předává řetězec 'number must be non-negative' (číslo nesmí být záporné). Ale nepředbíhejme!)
☞Výjimka nemusí být obsloužena ve funkci, která ji vyvolala. Pokud ji jedna funkce neobslouží, výjimka bude předána volající funkci, pak funkci, která vyvolala zase ji a tak dále, „nahoru po zásobníku“. Pokud není výjimka obsloužena vůbec, program zhavaruje a Python vypíše „traceback“ (trasovací výpis) na standardní chybový výstup a tím to končí. Znovu opakuji, možná takové chování požadujeme. Záleží to na tom, k čemu je náš program určen.
Jednou ze zabudovaných výjimek jazyka Python je ImportError. Ta je vyvolána v okamžiku, kdy se pokoušíme o import modulu a tato operace selže. Může k tomu dojít z různých důvodů, ale v nejjednodušším případě modul nebyl nalezen ve vaší vyhledávací cestě pro import. Toho můžete využít pro zabudování nepovinných vlastností svého programu. Tak například knihovna chardet umožňuje autodetekci znakového kódování. Možná byste chtěli, aby váš program tuto knihovnu využil v případě, že existuje. Pokud ji uživatel nemá nainstalovanou, měl by program bez mrknutí oka pokračovat. Můžeme toho dosáhnout použitím bloku try..except.
try:
import chardet
except ImportError:
chardet = NonePozději můžete otestovat, zda je modul chardet přítomen — jednoduše, příkazem if:
if chardet:
# do something
else:
# continue anywayDalší běžný případ použití výjimky ImportError souvisí se situací, kdy dva moduly implementují společné aplikační programové rozhraní (API), ale jeden z nich chceme používat přednostně. (Možná je rychlejší nebo používá méně paměti.) Můžeme zkusit importovat jeden modul, ale pokud import selže, vezmeme zavděk tím druhým. Tak například kapitola o XML pojednává o dvou modulech, které implementují společné rozhraní zvané ElementTree. Prvním z nich je lxml, což je modul třetí strany, který si musíte sami stáhnout a nainstalovat. Tím druhým je xml.etree.ElementTree, který je sice pomalejší, ale je součástí standardní knihovny jazyka Python 3.
try:
from lxml import etree
except ImportError:
import xml.etree.ElementTree as etreeNa konci bloku try..except máte zpřístupněný některý z těchto modulů a máte jej pojmenovaný etree. Protože oba moduly implementují stejné rozhraní (API), nemusíte ve zbytku svého kódu neustále testovat, který modul se vlastně naimportoval. A protože se modul, který se opravdu naimportoval, vždy jmenuje etree, nemusí být zbytek vašeho kódu zaneřáděný příkazy if, ve kterých se volají různě pojmenované moduly.
⁂
Podívejme se znovu na následující řádek kódu funkce approximate_size():
multiple = 1024 if a_kilobyte_is_1024_bytes else 1000Proměnnou multiple (násobek) jsme nikde nedeklarovali. Pouze jsme do ní přiřadili hodnotu. To je v pořádku, protože Python vám tohle dovolí. Co už vám ale Python nedovolí, je pokus o odkaz na proměnnou, které nebyla nikdy přiřazena hodnota. Pokud se o to pokusíme, bude vyvolána výjimka NameError.
>>> x Traceback (most recent call last): File "<stdin>", line 1, in <module> NameError: name 'x' is not defined >>> x = 1 >>> x 1
Jednoho dne za to Pythonu poděkujete.
⁂
V jazyce Python je zápis všech jmen citlivý na velikost písmen. Týká se to jmen proměnných, jmen funkcí, jmen tříd, jmen modulů, jmen výjimek. Pokud to můžete zpřístupnit, nastavit, zavolat, importovat nebo to vyvolat, je to citlivé na velikost písmen.
>>> an_integer = 1 >>> an_integer 1 >>> AN_INTEGER Traceback (most recent call last): File "<stdin>", line 1, in <module> NameError: name 'AN_INTEGER' is not defined >>> An_Integer Traceback (most recent call last): File "<stdin>", line 1, in <module> NameError: name 'An_Integer' is not defined >>> an_inteGer Traceback (most recent call last): File "<stdin>", line 1, in <module> NameError: name 'an_inteGer' is not defined
A tak dále.
⁂
V Pythonu je objektem i modul a moduly definují několik užitečných atributů. Při psaní vašich modulů toho můžeme využít k jejich snadnému testování. Vložíme do nich speciální blok kódu, který se provede v případě, kdy pythonovský soubor spustíte z příkazového řádku. Podívejte se na poslední řádky v souboru humansize.py:
if __name__ == '__main__':
print(approximate_size(1000000000000, False))
print(approximate_size(1000000000000))☞Python — stejně jako jazyk C — používá
==pro porovnání a=pro přiřazení. Na rozdíl od jazyka C ale Python nepodporuje přiřazovací výraz, takže odpadá možnost nechtěného přiřazení hodnoty v situaci, kdy jste měli na mysli test na rovnost.
Takže čím je vlastně tento příkaz if zvláštní? Tak tedy, moduly jsou objekty a všechny moduly mají zabudovaný atribut __name__. Jeho hodnota závisí na tom, jakým způsobem modul používáte. Pokud provádíte import modulu, pak je v atributu __name__ zachyceno jméno jeho souboru bez cesty do adresáře a bez přípony.
>>> import humansize >>> humansize.__name__ 'humansize'
Ale modul můžete spustit také přímo, jako samostatný program. V takovém případě bude __name__ nabývat speciální přednastavené hodnoty __main__. Python tuto skutečnost otestuje příkazem if, zjistí, že výraz platí, a provede blok kódu uvnitř if. V našem případě se vytisknou dvě hodnoty.
c:\home\diveintopython3> c:\python31\python.exe humansize.py 1.0 TB 931.3 GiB
A tohle všechno dělá váš první pythonovský program!
⁂
docstring od vynikajícího docstringu.
© 2001–11 Mark Pilgrim